Uroložka MUDr. Jarmila Droznová Adamíková: Soukromou ordinací se mi splnil profesní cíl. Vyšetřování mužů? Někteří své problémy raději řeší se ženou

Určitě fakt, že moje maminka praco­vala jako zdravotní sestra u praktic­kého lékaře a já za ní po škole ráda chodila. Čekala jsem na ni v práci, až skončí a tam jsem právě měla možnost na­hlédnout k práci zdravotníků.

Líbila se mi práce s dětmi, chtěla jsem být učitelkou v mateřské škole. A po­tom mě zaujala i práce mojí mamky. A tak jsem pomalu začala uvažovat o medicíně. Tam mě nasměrovala i moje profesorka biologie na gymná­ziu, Hejkalová.

Už na škole jsem věděla, že bych chtě­la dělat chirurgický obor. Po skončení vysoké školy tomu asi pomohla náho­da nebo možná osud, protože se mi naskytla možnost pracovat v 1.PCHC v Sanusu v Hradci Králové na urologii, kde právě hledali lékaře za někoho, kdo odešel pracovat na Moravu. A ten obor mě prostě zaujal hned od začát­ku. Prolíná se v něm péče ambulantní i chirurgická.

V Hořicích pracuji už čtvrtým rokem, co jsem tu po kolegovi dr. Hejzlarovi převzala urologickou ambulanci. Po dvaceti letech praxe jsem si otevřela svoji soukromou ambulanci a jsem tu moc spokojená. Pacientů máme hodně, stále přicházejí noví a mam radost, že se díky prevenci a kvalitní léčbě prodlužuje jejich život.

Tak odhadem cca 60% muži a 40% ženy.

Ženy řeší nejčastěji problémy s opa­kovanými močovými infekcemi a močovou inkontinencí (neudržením moči). Pacientky nemusím na speciál­ní vyšetření posílat na jiné pracoviště, ale mohu jim nabídnout dovyšetření u mě v ambulanci.

Můžeme provést urodynamické vy­šetření ke zjištění, o jaký typ inkonti­nence se jedná (resp. ověřit si diagnó­zu, kterou jsem udělala z anamnézy) a můžeme provést i kalibraci močové trubice, její rozšíření (divulzi) i cystosk­opii (endoskopické vyšetření močového měchýře) a samozřejmě ultrazvukové vyšetření.

Muži řeší nejčastěji problémy s moče­ním a taky s erekcí. Určitá část mužů přichází po padesátce k preventivní­mu vyšetření. Někteří se objednávají sami, někteří na popud své manželky a jiné k nám posílá praktický lékař.

U některých pacientů či pacientek cítím napoprvé, že jsou „ve stresu“, napjatí, co je čeká. Ale po vyšetření vidím, jak to z nich spadne a dokonce i někteří slovně řeknou, že z toho měli větší strach, než bylo třeba. Všechno, co je někdy poprvé, bývá nejtěžší. Na­podruhé už z nich obavy spadnou.

To je asi tak, že pokud chce pacient nějaký svůj problém řešit, tak se pro­stě svěří. Někteří muži mi i řeknou, že např. problémy s erekcí se jim lépe řeší se ženou nežli s mužem-lékařem. Což mě samozřejmě těší. V době, kdy můžeme nabídnout celou řadu růz­ných medikamentů a tím pomoci mu­žům na řadu let zlepšit jejich erektilní funkci, tak to mi přijde pro ně jako velmi pozitivní vyhlídka.

Myslím, že do vtipných situací se až tak často nedostávám. Někdy je něco úsměvné, s čím se lidé svěří nebo jak to formulují, ale nesnažím se moc rozesmívat, protože by to mohlo znamenat, že by se pacient mohl cítit trapně, a to bych rozhodně nechtěla. Mohlo by to narušit „pouto svěřování“ (spolupráci). Různé vtipné urologické zážitky znám samozřejmě spíš od kolegů z „vyšších“ pracovišť, kam dorazí specifické „vtip­né případy“ více.

Nějaký konkrétní případ mě teď asi nenapadá. Těžké případy pro mě představují pacienti s nově diagnos­tikovaným karcinomem/maligním zhoubným nádorem, kterým sděluji diagnózu. Bohužel těchto onemoc­nění stále přibývá, a to i u mladších pacientů. Vlivem dostupnosti např. markeru PSA, resp. PHI máme dobré možnosti karcinom prostaty zachytit včas a pacienta pak radikální léčbou vyléčit. Na druhé straně ale musím zmínit i možnost, kdy pacient má nízkou hodnotu markeru PSA, ale má ra­kovinu prostaty, kterou zjistíme při per rectum vyšetření a násled­ně provedenou biopsií prostaty.

Tím, že se pacienti dožívají vysokého věku a často trpí i demencí, nedoslý­chavostí nebo omezenou pohybli­vostí, je často obtížnější komunikace s těmito pacienty. Také práce v rouš­kách nebo respirátoru nám v součas­né době práci ztěžuje, protože právě z důvodu horšího sluchu pacientů a bez možnosti odezírat z úst je ko­munikace pro lékaře těžší a odebírání anamnézy zdlouhavější.

Ordinace je momentálně vybavená no­vým ultrazvukovým přístrojem a v mi­nulém roce jsem si koupila i novou urodynamiku k vyšetřování dysfunkcí dolních cest močových. Pacientům mohu nabídnout i jako jedno z mála pracovišť východních Čech i možnost biofeedbacku u lehkých forem stresové močové inkontinence u žen, ale i paci­entům např. po radikální prostatekto­mii, kteří trpí únikem moči k urychlení rehabilitace jejich pánevních svalů. Dále u pacientů s urgentními symp­tomy dolních cest močových – s tzv. hyperaktivním močovým měchýřem mohu nabídnout neurostimulaci k po­tlačení jejich potíží.

Moc ráda bych zlepšila i zdravotní osvětu u mladých chlapců, co se týká samovyšetřování varlat. Spousta mla­dých kluků ani neví, co samovyšetřo­vání znamená, natož aby ho pravidelně prováděli. Na tom bychom mohli do budoucna zapracovat. Tak jako dnes studenti stomatologie chodí do zá­kladních škol a učí děti čistit si zuby, tak by se mělo naučit chlapce, jak si správně samovyšetřit varlata. A u dí­vek, jak si správně vyšetřit prsa.

Můj vztah k Hořicím je hezký, město jako takové se mi líbí. Moc se mi líbí náměstí se skvostnou radnicí, galerie kamenných plastik na vrchu Gothard i sochy za Domovem seniorů. Kladem je také, že z Hořic je to blízko do větších měst, a to do Hradce Králové či do Jičína nebo do Dvora Králové. Mým pacien­tům tak mohu nabídnout operaci či vyšetření ve městě jejich volby.

Co se vám na městu naopak nelíbí?
Teď mě asi nic nenapadá…

Chci samozřejmě stále přibírat nové pacienty. Ně­kteří moji kolegové už mají „stop-stav“. Zkrátka nepřibírají nové pacienty z kapacit­ních důvodů. Tak toto zatím nechci dopustit, proto uvažuji o mírném roz­šíření ambulance.

Můj profesní cíl už je soukromou ambulancí splněn. Chci stále dělat práci tak, aby za mnou pacienti jez­dili i z okolních i vzdálenějších měst proto, že je náležitě vyšetřím, že jim věnuji svůj čas a že s nimi promluvím. To některým pacientům v jiných am­bulancích chybí. Někteří mi řeknou, že si u jiného urologa připadají „jako ve fabrice“.

Mým vzorem byl můj bývalý primář v Sanusu, dr. Hiblbauer. Ať už jeho chováním ke mně i k pacientům. Byl a je to profík v pravém slova smyslu.

Narozena: 10. srpna 1971 v Chlumci nad Cidlinou.

Vzdělání a profesní kariéra: Vystudovala ZŠ a poté gym­názium v Novém Bydžově. V letech 1990-1996 studovala na 1.LF UK v Praze. Mezi roky 1996-2015 pracovala v 1. pri­vátním chirurgickém centru v Sanusu v Hradci Králové. Sou­běžně s tím, vždy na částečný úvazek, pracovala v soukromé urologické ambulanci dr. Hi­blbauera v Jičíně. Od poloviny roku 2018 vede svou soukro­mou urologickou ambulanci v Hořicích.